Francouzská část naší expedice drží dvoutřetinovou většinu a tomu se také přizpůsobuje formát našeho výletu. V Torres del Paine to znamenalo snížené hygienické podmínky (řekněme, že jsme vyráběli kamembert :), bretaňské počasí nás doprovodilo i do El Calafate a pravidelná konzumace vína je pochopitelně samozřejmostí ode dne číslo 1. Proto následující destinace byla jasnou volbou. Město Mendoza je jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících měst Argentiny. Díky své lokaci a teplému klíma láká hordu jak zahrančních tak domácích výletníků. Ať už přilákání slunečným počasí, vínoturistikou či adrenalinovými sporty, Mendoza má něco pro každého.

První den jsme měli na programu „white water rafting“, ale jestli jste viiděli Karlíka a továrnu na čokoládu, zážitek by byl lépe popsán jako projíždka po čokolřece na lodičce u Willyho Wonkera. Druhý den jsme si měli spravit chuť při muškaření, ale ikdyž tu je slunčeno v průměru víc jak 300 dní v roce, počasí nám i tady ukázalo vztyčený prostředníček. Díky snížené bioaktivitě (samozřejmě nikoliv kvůli naší neschopnosti) jsme však ulovili prd a dva fíky a ján už si škubal vlasy, že jsem si místo toho nezahrál na „gaučo“ a neproběhl se po divoké přírodě na nějakém šikovném (a lemplo žokej kompatibilním) hřebci.

Naštěstí přišel den 3 a s ním dlouho očekávaná Tour de Vino! Teď. Ještě než mě obviníte ze snobství, nechte mě prosím ospravedlnit mé chováním tím, že mám výborného mentora v podobě francouzské vesnické brambory (jeho slova) Laurenta, Mendoza je vyhlášeým a rychle se rozvíjejícím vinařským regionem a faktu, že po 34 skleničkách může stejně netrenovaný člověk taky dost dobře lízat záchodovou mísu a polemizovat o tom, jestli v tom cítí špetku tabáku, kůže anebo vanilky. To ale nic nemění na faktu, že ač zde vyhlášený Malbek je na mé gusto až přílis silný kafe, ochutnali jsme některá parádnícká vína, která ocení i lopata jako jsem já. A zábavou bylo také namíchání si vlastnního „kyvé“, přičemž jsme nakonec hlasovali a vítěz (Ronan) si odnesl lahev svého vlastního výrobku.

A když už se na mě díváte přes prsty jako maloměstského zaprodance, co si hraje na šlechtu Ludvika 14tého, tak ještě jedna věc tu stojí za chvalozpěvy a tou je zdejší jídlo. Zejména to grilované, vegetariánům zapovězené. Malinko jsme si naběhli tím, že jsme neodolali a dali si hovezí už v Ri. To pak dlouhou dobu zůstalo nepřekonané. Ne, že by byl problém s porcema, ale kvalita poněkud zaostávala za kvantitou a naším očekáváním. Až comedor (jídelna) jménem Don Pichon dole v Calafate nám ukázala, jak to má vypadat. 8 hodin grilo-uzené skopové bylo naprosto dokonalé a druhý den pro jistotu (kluci navrhli a já neodporoval) opět potvrdil (tentokrát na Ojo de Bife), že Don Pichon je prostě extratřída. O mnoho stejků později už si jenom dovolím poznamenat, že Argentinská kuchyně umí sice přípravu masa jako nikdo jiný, ale po nějaké době je paleta poněkud mdlá. Aćkoliv je Argentina jedním z největších producentů česneku a rozmarýn tu roste jako plevel téměř všude, potkat tyto ingredience na talíři je téměř nemožné. A na pikantní jídlo zapomeňte uplně! Trošku překvapivé pro národ, který o sobě s oblibou tvrdí, že je italského původu, že? Ale což. Jiný kraj, jiný mrav! A ty zdejší mají u mě palec nahoru...