Cus bus autobus! Tak uz sem tu zase, a tentokrat to prozmenu udelame jinak. Ja vam budu vypravet, jak spatne se tu mame, a vy si budete chrochtat blahem jak je to doma priiima a dolu do komentaru mi napisete jak skvele se vsichni mate. Ouk???

Takze, co jsme vyjeli z Hoi An tak "Chcije a chcije!". Omlouvam se za ten jazyk, ale vyrok Josefa Kemra z "Na samote u lesa" to myslim vystihuje nejpresneji. Cesta do imperialniho Hue jeste nebyla tak hrozna, ale od te doby uz to slo jenom "z kopce". V 8 vstat, navliknout na sebe mokry hadry z predesliho, nasadit slunecni brejle (ikdyz bylo zatazeno tak je to lepsi nez ject v desti bez nich) a hura do nekolikahodinovy sprchy v 10 stupnich celsia. Bohuzel sme zrovna projizdeli oblasti, ve ktere o jakemkoliv druhu topeni nikdy neslyseli a tepla voda se rozdavala po decilitrech a na pridel. Stoprocentne slo o nejmin zabavne obdobi naseho zatimniho cestovniho dobrodruzstvi a chvilema jsem si zive predstavoval, jak rad bych pristal "doma u maminky", vypil kybl hoveziho vyvaru, napustil si horkou vanu a 3 hodiny se v ni topil. Nicmene takto "pohodarsky" jsme stravili nasledujici 3 dny po sobe a zdolali tak poslednich cca 320km.

Az ctvrty den jsme se odhodlane shodli na tom, ze ani deset kanystru s hadama a 3 pytle tarantuli nas neodradi od nasednuti do autobusu a udolani poslednich 200km do Hanoje potupne s motorkama na strese. Vidina zlomku evropskeho standardu bydleni u nas vzbuzovala extaticke stavy, suche pradlo znelo jako rajska hudba pro nase promzly usiska a z me sobecke ambice prezit jsem se tesil na nemocnici jak maly vietnamce na Doom 2ku (viz nize). Cesta nesla 70% znaku predchozi autobusove zkusenosti, ale tentokrat jsme dbali na to, abychom neustale koukali z okna ci do knizky. Obsah veskerych zavazadel uvnitr autobusu byl pod trestem adrenalinove horske drahy a permanentne zvyseneho tepu s velkou pozornosti tabuizovan a po necelych osmi hodach jsme dorazili na periferii hlavniho mesta Vietnamu. Nakopli jsme nase stroje a hura do batuzkarske oblasti v centru.

A ted malinko z jineho soudku. Nutno predeslat, ze pokud jste choulostivejsi, tak doporucuji tento odstavec preskocit...

Pri zaslouzenem nocnim odpocinku me v Hue navstivila letka mistniho hmizu, a krome mnozstvi vpichu nalezenem vsude po mem tele, me celkem zarazila intenzita jedno z nich na pravem predlokti. Netrpim zadnou alergii, ale presto jsem z batohu vytahl "stipancovou" masticku, aplikoval ji a dale tomu nevenoval pozornost. Treti den me predlokti zaclo natekat a tak jsem s drsnackym vyrazem vytasil vsemocny Framikoin. Ani ten vsak po dni a pul nesplnil ukol a prisel cas antibiotik. 1 gram Amoksiklavu dvakrat denne mel zarucit antibordeloidni uspech, ale i ten si na tom vylamal zuby. Doslo to do stadia kdy jsem vypadal jako pepek namornik (predlokti vetsi nez biceps s tricepsem a ostatnima pristrojema, ktery se pod mym ramenem nachazi dohromady) a Jony me zacal nazyvat "Fat Arm" neboli tlustou rukou. Nastesti jsme tedy paty den dorazili do Hanoje a sance anglicky mluviciho pana v bilym plasti se odrazila od nuly. Vcera, den pred navstevyou Dr.Vostepa mi z rany zacal tect nevabny tekuty material a dlouho jsem si lamal hlavu co je ta bila pulcentimetrova skvrna uprostred. Celou noc jsem tak nejak cural vyse zminene sfinstfo jenom proto, abych rano asistoval porodu cca 1cm velke, mekke, ale pohromade drzici bile kulicky nespecifikovaneho obsahu. Jako pozustatek prikladam fotografii krateru, hbyte porizenou Jonem. V nemocnici me uz jen zmerili tlak a tep (vse v normalu), ranu vycistili, prodali antibiotika a zinkasovali 100 dolacu. Cely otok uz podstatne ustoupil a fakt, ze ted pisu blog jeste porad vsema deseti budiz mi dobrou predzvesti do nasledujicich dnu...

Takze hlavu vzhuru! Teploucka kancelar a malinko ty zimni uspinkany nalady nakonec neni nic hroznyho, ne??? q;)