Ahoj moji mili ctenarove. Tak konecne nam vitr malinko fouknul do plachet a my po chvilce "placani se na miste" konecne zase ochutnali slane, sladke i sakra pikantni pachute poctiveho cestovatelskeho koktejlu. Z kupy rozsetych mayskych ruin jsme se pohnuli opet na sever a nasli super mestecko s nazvem Becal. Toto mistecko je zname domaci vyrobou panamskych klobouku a tak jsem mel hned od zacatku zalusk na malou fotografickou reportaz a jak se zahy ukazalo i sam fotograficky buch se na nas vazne malinko pousmal.

Namesti nas stylove uvitalo srandovni skulpturou tri obrovskych klobouku a nase iniciacni objizdka autickem v nas budila rozporuplne pocity. Na kladne strane byli na prvni pohled pratelsti obyvatele, vsudypritomne "cyklo-drocky" a turismem nedotcena autenticita. Na te druhe pak absence jakehokoliv hotelu, restaurace ci cehokoliv umoznujici pobyt "vetrelcum". Po zdlouhavejsim poptavani jsme nasli momentalne neobydlenou kucku a od majitelky si ji za stovku na jednu noc pronajali a hura vyuzit odpoledniho svetla. Nasli jsme si ukecaneho drockare (respektive on si nasel nas), vysvetlili mu, co bychom radi videli a vyjednali castku za jeho sluzby na zbytek odpoledne. Sombrero Panama (cesky panamsky klobouk) je klobrc vyrobeny z guatemalske palmy, puvodem z Ekvadorskeho mesta Jipijapa (cesky vyslovovane chipichapa). Diky tomu ze tato technika byla prevzata z daleko vlhcich kraju, jukatanske teplo ohebnosti tohoto vlakna prilis nepreje a tak vynalezavi Mayove prisli na zpusob, jak tento problem vyresit. De fakto kazdy druhy barak v Becalu ma na zahrade diru do zeme a v techto vlhkych a podstatne vlaznejsich domacich jeskynych pak samotna vyroba probiha...

Odpoledne slo hladce. Don Castillo (tak si nas cyklotaxikar nechal rikat) nas nejdrive prohnal vsemi svymi znamymi. Vsude se mi smali z jake to srandovni zeme, ze to vlastne jsem, ale vsichni byli moc mili a tak byl kolikrat problem se odtrhnout a neco vyfotit a ne jenom porad klabosit a vysvetlovat nas (pro ne bizarni) pribeh, jak jsme se to jako ocitli s autem z akapulka a "evropskou obcankou" u nich v baraku. Ale nakonec vzhledem k prostemu faktu, ze jsme asi v peti baracich stravili skoro 4 hodiny jsem neco precijenom "ulovil" a s prvnim rozumnym pocitem fotografickeho naplneni jsem zval Jonna na veceri. Problem s vyberem vecere jsme ale vazne nemeli, protoze bezzuby stankar prodavajici tacos uprostred namesti se siroko-daleko jevil jako jedina moznost. Spravna tecka prisla ale az v noci, kdy jsme znaveny, smradlavy a od valeni se v orosenych jeskynich prisli do naseho kamrdliku a zjistili ze netece voda. Na pani majitelku se bohuzel neslo dobouchat a tak jsme s Jonem stravili romantickou pekelne horkou noc s umazanyma hubama, s prilezitostnim zavanem nesplachnuteho zachodu, sakraodbojnou komarovou letkou a tomu vsemu se blbe sklebicim mesicem v uplnku.

Druhy den jsem jeste s prislibem odpoledni koupacky ukecal Jona, abychom jako ty prasta "dodelali pribeh" a dokonce se nam povedlo nakvartirovat se i Donu Castillovi domu na obed... :) Odpoledne uz byl tedy na prokramu smrduty presun na posledni stopku u Mexickeho zalivu - narodni park Celestun Biosphere Reserve. Bohuzel pelikany, jakozto nejvetsiho "trhaku" teto rezervace nam diky hustemu slejvaku nebylo prano a tak prikladam jenom jeden vycvak, abyste nerekli, ze to byly labute v holandskych dresech...

Jo a abych nezapomnel, za vasi vernost a psychickou podporu tady pro vas mam nas nejoblibenejsi mexickej smash hit od Alejandra Fernandeze. Z Herbie CD prehravace primo k vasim kvalitni-hudbu-jiste-ocenujicim sluchovodum... Enjoy! q;)