Tak uz jsem tu zase! Tentokrat z mista, ktere se jmenuje San Christoban de las Casas (proto ten divnej nazev dnesniho prispevku). Jsme asi pul kilometru vys nez kam saha nase Snezka a na dramatickych vykyvech pocasi je to celkem znat. Navzdory faktu, ze tohle mesto ma pres 140 tisic obyvatel, vubec to na jeho atmosfere neni znat. Jeho sachovnicove ulicky a de fakto i hlavni namesti budi dojem, ze jste v nejakem mensim provincnim mestecku. Nicmene, jde o celkem dulezitej kulturni i dopravni uzel mezi sousedicimi staty Oaxacou, Tabascem ci (nemexickou) Guatemalou.

Prvni den jsme se rozhodli zasvetit rozlehlemu kanonu (Canyon del Sumidero) a jejimu okoli. Nakopli jsme Herbie a hura do okolnich kopcu. Bez detailnejsich informaci ci podrobnejsi mapy to byla takova hra na slepou babu, ale mistecko, na ktere jsme timto stylem narazili za to vazne stalo. Spolecnym demokratickym postupem (jsme tri a otazka vetsinou znela proste: "Doleva, ci doprava?") jsme se ocitli na vrcholku strmeho kopce, kde naz znudene privatalo uctihodne hejno cernych supu. Nase pritomnost je nijak nezneklidnovala a krome techto okridlencu tam nebylo ani zivacka. Line se pohybujici mraky po obloze, prijemne hrejici slunicko a neuveritelne ticho jenom dobarvovali perfektni zazitek. Pul druhe hodiny jsme stravili jenom rozjimanim a prilezitostnym cvakanim fotoaparatu. Proste zuuuuuuzoooo! :)
Po ceste zpatky jsme se potom staveli v jednom z nejstarsich mestecku zvanem Chiapa de Corzo, ale to za to s pouhou bizarni stavbickou uprostred namesti rozhodne nestalo. Pak si nas jeste vymakli pani policiste, ale tentokrat vse probehlo daleko oficialneji a vzhledem k pritomnosti hned nekolika ruznych slozek vcetne armady nam pro prekontrolovani jestli neni auto kradeny (ufff, neni) vratili papiry a poprali stastnou cestu.

Vetsinu druheho dne jsme se rozhodli stravit na hrbetech hrebcu a klisen a podnikli jsme vylet do nekolika indianskych vesnic. Kobylky to byli celkem srandovni, ale uz pruvodce nam to rekl jasne: "Co byste za 120 pesos chteli...". Vicemene cesta samotna byla celkem fajn. Jonnyho hnedak nas vedl borovym lesikem, pri horskem potucku, po skalnatem lomu a chvili i po betonove silnici. Kobylky si to celkem vychutnavali, ale znale sve trasy na pokyny svych docasnych panicku reagovali jenom prilezitostne. Tato zkutecnost nechala vzniknout hned nekolik humornych situaci, kdy muj belous seskocil k vode z takoveho srazu, ze uz jsem hledal papirek a tuzku na sepsani zaveti, ci Petovo hrebec prilezitostne vystrelil do cvalu a ty nase bozi hovadka ho nejspis z pudu sebezachovy okamzite napodobily. Samotne vesnicky byli velice zajimave, ale k fotoaparatum neoblomne, ale i tak se nam povedlo par bondovsky provedenymi (rozumej: zcela nahodnymi) vystrely, nektere elementy zdokumentovat. Nejvice casu jsme stravili na tamnejsich trzistich a diky pusobive nabidce remeslnych produktu jsme si i par suvenyru odvezli sebou.

Vecer jsme potom cele zdejsi pusobeni zakoncili hranim zuliku a konzumaci moc dobreho (bohuzel ne mistniho) cerveneho vina. No a dneska je na programu celkem nenarocny (tuk tuk na drevo) presun do chramy prosluleho Palenque. Pak bychom jeste radi zkusili  doprat Petovi posledni den Karibiku a pak uz bude vazne cas udelat "Baj baj"...

Diky za prizen a mejte se krasne!!!