Tak už je to tady. Sedím v poloprázdném letištním terminálu Tanzánského Dar es Salaamu a paprsky ranního světla mě šolíchají po tváři. Tu a tam se přitrousí další běloch ožehlý horkým africkým sluncem připraven dát sbohem či „na viděnou“ vysokým teplotám tropického pásu a vyměnit je za pomaličku končící zimu severní polokoule. Mých posledních pár dnů jen prosvištělo kolem a tak tu sedím a přemítám jak se to vše vlastně odehrálo.

Začalo to fantastickou cestou po železnici do Daru. Vláček zvaný Tazala (tanzanian – zambian railway) je nezapomenutelným zážitkem. Souprava čínské výroby protínající africkou krajinu jako vystřiženou z National geografic se vine skrz vesničky. kde se zastavil čas či přímo skrz národní park Mikumi. Stačí jen pár minut vyhlížet z okna a můžete se kochat stádem zeber, žirafím párečkem či sloní rodinkou. Kromě několika oficiálních zastávek si vlak zastaví kdykoliv kuchařovi v jídelním voze dojdou brambory. V takovém případě nápomocní domorodci okamžitě přispěchají s pytlem na zádech či kýblem na hlavě a s radostí prodají část své lokální produkce. Po necelých 24 hodinách nás vláček vysadil v dvou a půl milionové metropoli a s posledními dvěma dny před sebou jsem si to s Bártem a Izraelkou Shully (jež se k nám ve vláčku přimotala) nasměroval rovnou na pláž. Dopoledním potápěním a odpolední knihou v ruce jsme si užili posledních pár společných chvil a pivkem zvaným Kilimanžáro jsme si včera večer při měsící v úplňku připili na naše rozloučení a následující dny. Shully dnes bere trajekt na Zanzibar a Bárt se se svým posledním tisícem Euro pokusí dostat přes Kenyu, Etiopii, Sudán do Egypta a uplatit rumem kapitána dopravního plavidla či prostopovat blízký východ (Jordán, Sýrii, Turecko) celou cestu zpět do Evropy.

Doplněno z Londýna: Tak jsem se naložil do teplé vany, nechal odpučet africkou burínu a majzlíkem sem si z betonových kvádru opět vysekal prsty na nohou. S ručníkem na hlavě jsem se posilnil nadměrným množstvím neobvykle sterilních potravin a usedl za klávesnici. Pokusím se malinko ohlédnout zpět a trochu to sbilancovat...

Za 150 dní mé afrického pouti se mi podařilo nahlédnout do 11 zemí černého kontinentu. Použít k tomu vlak, osla, raft, letadlo, parník, bicykl, motorku, tříkolku, trajekt, dálkový bus, minibus, mikrobus i pěškobus (kurník jen ten horkovzdušný balón mi pořád ještě chybí). Touláním se od liduprázdného západoafrického Sahelu až po dřepákování kolem turistickém trháku Viktoriiných vodopádů se mi naskytli příležitosti čerpat živiny z věcí jako housenka Mopane, rákosová krysa (cane rat), krokodýl, impala, saranče či „muchomůrka“ (myslim, že Sarcoscypha mesocyatha). Nabyl jsem pár zkušeností, legračně znějících slovíček a nových přátel. Pozbyl jsem mobilního telefonu, pokřivených mýtu o Africkém kontinentu a pár měsíců výplaty.

Tak do té doby než našetřim na novou cestu, mějte se úúúúžasně!

P.S. Za měsíc přistanu v české kotlině a tak už teď s tuštičkou a kalendářem v ruce přijímám pozvánky na pívo, limo, pokeco...