Brýdeeen! Tak dneska začnu referátem o nočním životě v Akře. Poslední noc před Thomasovým odletem jsme vyrazili do šumu. Čert tomu chtěl abychom se ubytovali přímo před domorodou dydžinou označenou obrovskou cedulí „Old timers“. Thomas jako ostřílený ”Ghanolog” tento podnik znal ze svých předchozích pobytů. Garantoval mi, že jde o autentickou podívanou a v tom se tedy rozhodně nemýlil. Po zaplacení vstupu (1 euro) a prohození pár slov s ochrankou (to se může vždycky hodit) jsme se propletli kolem baru a ocitli se na vybetonovaném dvorku o velikosti 92,43718 metrů čtverečních (odhadem o:). Tři stěny poseté plastikovými stoly a židličkami lemovali parket a čtverec pak uzavírala železná klec, kde vládl pan diskjokej se svým přidavačem.

Pohled na tancujícího čmeláka (korpulentní slečna v šatech s žluto-černými pruhy), maníka v kožené vestě se cvokovanýma kalhotama či bandu pubescentů s velkým logem Maggi na tričkach by rozhodně stál za fotografii, ale z praktických i bezpečnostních důvodů (, jež se posléze ukázali záhodné) jsem tentokrát nechal foťák spinkat v hotelovém sejfu. Do tohoto panoptika se ještě motalo několik chlápků s foťákem a na požádání zvěčnili jak vesele se umí návštěvníci bavit (za úplatu je opět možno obdržet do 20ti minut vytisknuté fotografie). Kromě rozdílů v hudební produkci (zde frčí hlavně žánr zvaný Highlife) a tanečních kreacích charakteristickým pro tmavou barvu pleti zde však šlo nalézt i spoustu podobností s českými podniky s obdobným zaměřením. Jak se tak rafičky točili kolem ciferníku začali se někteří jedinci tak nějak letargicky potácet, ztrácet své artikulační schopnosti a postupně se hromadit v tmavších místech dvorku. Zaujímajíc sedící polohu a trpělivě pracující na obtisku plastikového stolečku na svých malátných obličejích. Co se týče ženské části osazenstva tak ta naopak na aktivitě přidávala. Ze začátku jsme si libovali, že (vzhledem k tomu že nejde o žádnej vyhlášenej obruni podnik) nás nezaměstnávají neustálé útoky profesionálních společnic, ale i to se s přibývajícíma hodinama ukázalo býti naivní uvažování. Klasická situace vypadá asi takto. Přistoupí a osloví vás děcko, slečna, paní či babička a zeptá se vás odkud jste. Následuje dotaz na jméno a vaši misi v Ghaně. V této chvíli už máte v jejích očích morální povinnost koupit jí drink a kdybyste tu byl náhodou novej tak vám to i suverénně sdělí. Jak určitě chápete, to není problém i jedou za čas udělat. Ale provádět to pokaždé by bezpodmínečně znamenal můj brzký bankrot. Proto jsem pro tyto situace adoptoval hypochondrickou strategii (copyrighted by Vacák), kde vysvětluji, že trpím nevyléčitelnou chorobnou lakotou a zapomněl jsem si na to vzít po večeři prášky. Několikrát toto tvrzení ještě musím zopakovat, ale ve výsledku to funguje. q:)

Čas nadýchat se čerstvého vzduchu. Napadlo nás a tak jsme se prodrali k východu. Jsou 3 hodiny ráno a ulice je rušnější než odpoledne. Taxikáři na nás hulákají hned jak se vykolíbáme ven, přes silnici nás očima sjíždí pár floutků opřených o své vytunované káry (inzultace pro slovo tuning) a do toho se ulicí prožene po zadním kole maník na enduru. Od desetiletého klučiny si koupíme pytlík vody a kornout oříšků a chvíli pozorujeme šrumot na ulici. Najednou se Thomas chytne za kapsu a úlekem zjistí, že nemá foťák. Vracíme se zpátky do klubu, ale naše pátrání bohužel nikam nevede. Smutná to tečka na konec večera, ale alespoň jsme o den dříve zazálohovali vše fotky na můj počítač, takže kromě finanční újmy přišel Tom „pouze“ o den fotek. Rozčarováni sebou na hotelu plesknem do postele, jenom abychom byli vzbuzeni o páté hodině raní chraplavým, ale o to víc vosoleným reproduktorem přimontovaným na střeše protilehlého domečku. Několik muslimských věřících už čelí Meku a za nemilosrdného chrapospěvu provádí svou ranní rozcvičku. Nic proti jakémukoliv náboženství, ale není tohle alespoň rušení nočního klidu, napadá mě. Vrážím si ipoďácký sluchátka tak hluboko do uší jak jen to jde, obalim si hlavu v polštáři a snažím se usnout. Po chvilce se mi to povede...

Ještě bych se vám rád řekl o pozoruhodném místním obyčeji. Většina Ghaňanů má dvě a křestní jména kde první je určeno dnem v týdnu kdy se človíček narodil. Ku příkladu narodí-li se mrňous v pátek jmenuje se Kofi, přijde-li na svět v sobotu bude to Kwame atd. Aby se v první třídě nesešlo 30 prcků stejných jmen, rodiče své ratolesti ozdobí ještě druhým jménem tentokráte zcela libovolného charakteru a nedostatek fantazie zde rozhodně nebývá problémem. Při prvním setkání se vám spousta Ghaňanů představí jako Maria, John čí Charlie, ale zdůrazníte-li že vás zajímá pravé jméno dostanou se vám daleko barvitější odpovědi typu Princezna (Princess), Šutr (Stone) nebo Kiki.

Jinak dneska jsem dorazil do střední části Ghany, konkrétně do druhého největšího města Ghany – Kumasi. Toto město bylo v minulosti hlavním městem slavné říše Ashanti, obchodním centrem celého regionu a dodnes se pyšní největším otevřeným (bez střechy) tržištěm v západní Africe. Já jsem tento klenot, ale prozatím využiji pouze jako přestupní stanici, protože již zítra se opět přesouvám do vesnice zvané Anwia Nkwanta, kde potkám milou a inteligentní holčinu z Norska jménem Hedda. Ta už tam pár měsíců pracuje v sirotčinci (Save our lives project) a tak to beru jako šanci být na chvíli zase malinko užitečnej. Po hutné a pro mě nesrozumitelné byrokracii na institutu z posledních týdnu to třeba bude příjemná změna. Držte palce ať mě ty špuntové nesežerou! q;)

Jako bonus jsem pro mám pro vás jednu lokální vypalovačku. Pohodlně se posaďte, zavřete kukadla a představte si betonový dvorek plný exoticky se kroutících, pdele špulících a bujaře se zubících černošek se svými protějšky mávajícími lahváčema nad hlavou...

Nebo tady: http://www.coupleofpics.com/blog/misc/4x4-fresh-one.mp3