Mandu

Díky komárům a posléze i objeveným blechám ukrývajících se v lůžkovinách našeho ošuntěného pokojíčku jsme druhý den zaspali a přišli na ranní randevů pozdě. Našeho průvodce jsme tak na náměstíčku s kašnou hledali marně a tak nám nezbývalo než kývnout prvnímu náhradníkovi a jupí do útrob prvního historického komplexu Jama Masjid. 17ti metrový dóm a přilehlá mešita z červeného pískovce nebyli špatným začátkem. V rámci přebíhání mezi jednotlivými komplexy jsme, jak tomu na malých městech bývá zvykem, narazili na našeho původně domluveného průvodce a pořádná vesnická taškařice tak mohla začít. Nebyl jsem bez úplného pocitu viny díky nedodržení domluveného času a tak jsem mu dal alespoň odškodné na oběd, čímž jsem celou záležitost považoval za uzavřenou. Chlapi našprtaný historickými fakty však byli jiného názoru a tak to chvíli vypadalo, že se oba zaklestí, začnou se tahat za uši a roztrhají si průvodcovské průkazky.

Když si to kluci vyříkali a s patřičným verbálním projevem se teatrálně rozešli, pokračovali jsme do nejstarší indické mramorové hrobky patřící páprdovi jménem Hoshang. Následoval „Ship palace“ (pojmenován podle svého podlouhlého tvaru), Bahadurův palác s pěkným terasovým bazénkem pro krále (a o patro níž s ještě větším bazénem pro královny) a archeologickou štaci jsme zakončili blouděním v sedmi podlažním šmajchl komplexu (žili zde převážně konkubíny). Překvapily nás pozoruhodnosti jako primitivní „klimatizace“, důmyslný akvadukt, parní lázeň či splachovací záchod. Ale člověk stejně žasne nad tím, co už tu před tisíci lety měli a ještě víc pak, kde to dnes, když to člověk potrřebuje, kurníkšopa je? :)

Z Mandu do Maheshwaru (naší další zastávky) je to po konvenční silnici 55km, ale náš řidič se nejspíš s kámošema na návsi vsadil, že to dá za 49km, a tak jsme se trmáceli po neexistující komunikaci o hodinu déle. Zde trochu rozvedu: 2 dny nám nadbíhal řidič malé červené skořápky, že nás rád na naší další cestě doprovodí, 2 dny jsme mu vysvětlovali, že se k němu do auta i s bagáží nevejdeme, abychom nakonec zjistili, že je to jediný přepravce v nabídce. Bagáž připevnil na střechu a jelo se. Cesta připomínala cestu jen velmi vzdáleně a překážky na ní vypadaly často nepřekonatelně. K našemu překvapení jsme dorazili i s kompletní bagáží na místo určení v pořádku.

Maheshwar

Od Maheshwaru jsme toho moc neočekávali, ale o to příjemnější bylo toto město postupně poznávat a přicházet mu na chuť. Dá se říčt, že je to komornějši a snad i čistější verze slavného Varanásí. Obě tato svatá města kříží posvátná řeka, ke které klesá tzv. „ghat“ (velké a široké schodiště pro lepší přístup k vodě) a břehy vždy zdobí chrámy zasvěcené různým božstvům barvitého hindického “Panteonu“. Lindě se rozsvítila očíčka, když jsme se dočetli, že se v jednom z křídel staré pevnosti na kopci nachází "nóbl hotýlek" a ačkoliv jsme tou dobou už byli ubytováni jinde, museli jsme sem alespoň na večeři. K našemu překvapení si zde musí člověk objednat stůl minimállně den předem a navíc zaplatit zálohu! Náše pochybnosti však po měsíci abstinence rozprášila věta „Drinks included.“, čímž jsme považovali naši investici za oprávněnou.

Po dvou dnech na banánech, sušenkách a ušima-mi-už-lezoucích chapati (placka s čili, marmeládou či čimkoliv jiným) jsme byli na večeři celí natěšení (to už bylo nad slunce jasné, že se jinde ve městě pořádně nenajíme), ale zvláštní pocit přetrvával. U skleničky šumivého jsme procitli a uvědomili si, že spíše než romantická večere nás čeká společenská dinner párty, kde jsme ke stolu vyfasovali 3 generační indickej babinec. Šlo o 2 sestry z Mumbaje s dcerou a maminkou a tak jsme alespoň využili situace na získání pár cetovních tipů a hlavně se dověděli něco víc o tomto podivném místě. Hotel i restauraci spravovala postarší běloška (metr pade a drdol na hlavě). Zjistili jsme, že je to nevlastní sestra prince, jehož rod ještě nedávno vlastil de facto celý stát, ale kvůli vysokým daním si nakonec ponechali jenom část z dřívějších pozemků a nemovitostí. V této pevnosti zpřístupnil hlavní část veřejnosti a ponechal si jen tu třešničku na dortu v podobě restaurace, hotelu a zázemí. Od rychle se vyčerpávájícíh konverzačních témat nás zachránilo oznámení, že dole v chrámu se koná malá úplňková oslavička. Ve vší slušností, dle společnského protokolu, a s grácií nám vlastní jsme do sebe kopli poslední skleničku a hurá na zpívací a klimbací akci mezi obyčejný lid.

Lin, obvykle se těšící velkému zájmu zdějšího obyvatelstva, v Maheswaru vzala svoji popularitu do vyššího levelu. Hodně často jsem s pocitem nedocenění dělal patou důlek v zemi, zatímco celebrita pózovala fotografům, odrážela puběrtáky či odmítala nabídky k polibku od malých holčiček. Naštěstí jí to postupem času přestávalo bavit a tak souhlasila s odchodem do ústraní, teda s přesunem do méně frekventovaných zákoutí. Zde jsme narazili na pozoruhodného „svatého muže“, který se nám vášnivě rozpovídal, když Lindu spatřil. Mluvil na ni asi půl hodiny (pouze v Hindi, bez anglického slova), chvíli se tvářil že dobrý, chvíli zase ne - což Lindu donutilo stopnout si kolemjdoucího, ať přetlumočí co teda děje... A nic se, k našemu uklidnění, neděje. Se skepsí mně vlasní jsem jeho první zkoumavé pohledy, čtění zruky a naléhavost v jeho hlase bral tak nějak na lehkou váhu. Ale pak náš dědeček vylovil z podhábitu starou ošoupanou obálčičku a zní vysunul dokonale vyžehlenou bankovku, která by tomuto asketovi dozajista pokryla živobytí na měsíce dopředu. Začal jí strkat Lindě do ruky a zavírat jí v pěst. Ani po několika minutách odmítání se nám nepodařilo přesvědčit dárce o nesmyslnosti situace. Nakonec jsme tedy dar přijali a odešli rozdýchávat náš úžas a překvapení do ústraní.

Omkareshwar

Druhý den jsme se vydali do Omkareshwaru, což mělo být další s posvátných míst stojící za návštěvu, ale bohužel to o něm my rozhodně říct nemůžeme. Město je přeplněné žebráky, nemocnými psy a drzími opicemi - jedna mě dokonce okradla o svačinu (teda opic bylo nakonec 5 a absence očkování proti vzteklině mě přesvědčila lup jim nechat). Když už si myslíte, že se před vším schováte do chrámu, jež ste přijeli obdivovat, tak to teda ne. Jenom se zařadíte do fronty lemované zábradlovým hadem jak na blbým autobusáku a následně vás 20 minut postrkujou lidi za váma tak, že vy padáte na ty před váma. Do toho se snažíte hlídat si kapsy a zbytek energie vkládáte do sledování kýčovitých artefaktů, který je zakázáno fotit. Co se našeho hotelu týče, říkejme tomu 6. smysl, že jsme si vybrali (podle všech ukazatelů) ten nejlepší ve městě. Hotelový vstup byl přes hromadu sutí, pokoj neměl okna - jen izolepu, a výhled byl spíše za trest. Personál byl nicméně velmi vstřícný a na jejich dotazy, jestli je vše v pořádku, jsme neměli to srdce upřímně odpovědět. Co jsme tak pochytili, tak na špínu, nemocný zvířata a dotěrný lidi narazíte po Indii všude, ale  Omkaneshwár na nás působil jako epicentrum těchto negativ. Kdyby existovalo citoslovce ublinknutí použil bych ho. Ble.