Tak po delší odmlce opět sfoukávám usedlý prach z buzoly, nazouvám kanady a vzhůru za dalším dobrodružstvím. Tentokrát je v hledáčku Indie. Se zpáteční letenkou po 6-ti týdnech, s Lindou (přidrzlá slečna, se kterou už nějakou dobu žiju), a s absencí podrobnějšího časoprostorového plánu to bude zajisté zážitky nabitý výlet. Jistotou je jen počáteční rozkoukávání se v Mysore, vesnici na jihozápadě Indie o 800 tis. obyvatelích, a to za asistence zde již usedlého kamaráda Staniqa a jeho ženy.

Cesta z Prahy do Mumbaie trvala přibližně 8 hodin a proběhla bez problémů. Po příletu do továrny na Bollywood se žádný kulturní šok nekonal. Na vše jsme byli připraveni z domova, kde se na nás v posledních dvou měsících před odletem sypalo ze všech stran (hlavně rodinných) tolik “aktuálních” informací o Indii, že realita prostě nemohla být horší. Nepřekvapil nás tedy ani slum hned vedle našeho 5* letištního hotelu v Mumbaii, kde jsme strávili jednu noc. Hned druhý den ráno jsme přeletěli do Bangalore a následně ještě podstoupili 4 hod cestu autem do "Majsuru" (psáno Mysore).

V Mysore na nás čekal již zmíněný kamarád Staniq. Hygienická úroveň ad hoc ubykace hrubě zaostávala i za podprůměrnými indickými standardy (ručníky s hnědými skvrnami, nelibý zápach, probíjející zásuvky,...) a tak jsme si druhý den našli podnájem nedaleko centra v jednom čistém bytě, kde již bydlel Ind Amir a Novozélanďan Steve. Říkali jsme si, že kde jinde než v ”Majsuru”, který je jógou a ajurvedou celosvětově proslavený (dokonce i Madona se zde prý učila), bychom si měli pořádně osahat a zjistit jestli jóga a my jako jó anebo jako né (Lin je presvědčená, že jo, ale já jsem se svými zatuhlymi úpony cítim spíš jako slon v porculánu než jak Yogi Gumtělo). Většina turistů sem cestuje právě za tímto účelem a tak najít studio či soukromého “čakra mástra” nebyl žádný problém. Zvolili jsme druhou variantu a i přes naše prvotní rozčarování jsme si nakonec našeho Guru nemohli vynachválit - na první lekci zaspal a přišel ještě pod parou z předešlé silvestrovské noci, většinu lekcí prokrkal, a jeho pupek připomínal spíš Rudu Pivrnce než Mahatmu Ghandiho. Na druhou stranu lekce stála v přepočtu 100Kč a Ramesh byl časově flexibilní, neřkuli, že lekce probíhaly hned vedle našeho skromného příbytku... Týden nám stačil na to, abychom dali našemu učiteli za pravdu, když svoji hangličtinou (kombinace hindu a angličtiny) říkal: “If you do yoga asana flexibility is there!”. V čem mu ovšem ani po týdnu za pravdu dát nemůžeme je tvrzení “There is good pain and bad pain, and this is good pain.”, protože o pár dní později už jsme sotva lezli do schodů a tak pro nás byla veškerá bolest špatná. :) Nicméně právě kvůli viditelným pokrokům v naší (no spíš mojí) fyzické indispozici jsme si pobyt v Mysore prodloužili na 10 dnů. To nám dalo možnost zahrnout do našeho plánu i pár výletů po okolí...

Co nás tu hodně překvapilo bylo jídlo. Všechno, ale úplně všechno (i beztvarý bezbarvý kydanec na talíři) je zde malé chuťové dobrodružství a zpravidla super zážitek! Kvalitní alkohol tu neni příliš k dostání (nepočítáte místní “okenu”, kterou se tu nalévají řidiči rikši v pracovní době), takže Silvestrovská noc byla ve znamení moktailů a lassi. Krávy se tu sice na talíři nepodávají, za to tu jsou všude k vidění. Procházející se na 4 proudé silnici, ležící uprostřed kruháče, žeroucí odpadky v postranních uličkách... Pak si člověk říká, jestli by jim v tom steaku nebylo líp :) My jsme se rozhodli pojmout asketický jogýnský život malinko s rezervou, ale tu a tam se nám podaří držet se zde vegetariánských návyků. Většinou to potom naženem třeba masovým Mix Grillem ”pro 6 osob”, který jsem si jednoho blahého večera směle objednal jen pro sebe. Číšníci a kuchaři si na mě pak průběžně chodili ukazovat prstem a zadumšile sledovat (asi byly ve hře i nějaké sázky) zda se s tím poperu. A vzhledem k indikým porcím masa a předchozím deficitům jsem si s tim samozřejmě poradil.

Indie je miliardová země a uživit všechny hladový krky znamená dát jim práci. Proto není divu, že v restauraci postává kolem vašeho stolu taková menší skupinka lidí. Ač doopravdy obsluhuje jen jeden, ti ostatní tam jsou jen proto, aby se na vás divně culili, případně přivolali angličtinou lépe disponujícího kolegu ”objednávače”. Jsou tu k vidění také zajímavé funkce - 1) uniformovaný pan Plácačka na mouchy, co chodí po restauraci v jedne ruce "klasiku" a v druhé pak takovou tu tenisovou raketu s devítivoltovkou a odchytává nepříjemný hmyz. 2) hajzlbába co v životě neviděla hadr (ke špinavým tureckých záchodům a zde oblíbenému sárí, co tahají všechny ženy po zemi se ještě vrátíme), 3) no a samostatnou kapitolou jsou taky hlídači u bezpečnostních detekčních rámů, které zde mají sice všude, ale ustavičně pípání nikoho nevzrušuje - nikdo tu očividně plně neosvětlil význam tohoto zařízení... Zkrátka tolik zbytečných a často bizarních pracovních pozic se jen tak nevidí.

Co se krásy a stylu týče, Indky bohužel dosti pokulhávají za svou reputací, tedy alespoň v našich očích. Jsou menšího vzrůstu, často mohutnějších postav, zpravidla v ušmudlaném sárí, které za sebou tahají všude - včetně špinavých (ŠPINAVÝCH) šlapkových záchodků. Ruce si zásadně nemyjí, jak jinak si vysvětlit nepřítomnost umyvadel na záchodech, a toaletní papír nikdy (NIKDY) nepoužívají. (Lindy postřech, já se snažím na dámské nechodit.) Ideálem krásy je pro ně především světlá pleť - z reklam jsme se dozvěděli, že všechny jejich kosmetické přípravky jsou “zaručeně nejvíc bělící” :) Ideál světlé pleti a tmavých vlasů přinesl Lindě okamžitou popularitu mezi místními. V Mysorském paláci jsme potkali asi 3 autobusy prcků ze školního zájezdu. Děti se na Lindu nejdřív usmívaly, pak nesměle zamávaly a když zamávala zpět, byl to pro ně jasný signál proto jít jí potřást rukou (a popřát “Happy New Year” ač už bylo týden po Silvestru). Dopadlo to tak, že mezi exponáty dynastie Wadiyar byla nakonec největší atrakcí Linbaba a poté co se dětská housenka prohnala kolem, dovršilo to i poblahopřání píčelek. V paláci se bohužel nesmí fotit, tak tento zážitek zůstal nezdokumentován. Nicméně dodám, že “Šťastný Nový Rok” se tu přeje všem a na potkání, takže 1.1. si s námi podal ruku snad každý Indián v Mysore. :)

Pár dnů před odjezdem jsme nasedli do rikši (taková ta oplechovaná motorka = všude dostupný taxi) k mladému podnikavému Samirovi, který se vyjímal od ostatních taxikářů tím, že mluvil srozumitelnou angličtinou a oplýval pár zajímavými nápady. Slovo dalo slovo a rozmanitě strávené odpoledne pod jeho taktovkou nám už jen dosvědčilo jeho průvodcovské vlohy. Po Mysore na nás čeká Cochin - přístavní město na jihozápadním pobřeží. Zde se jen ohřejeme (hlášených 39 stupňů!!!) a přesouváme se do vnitrozemí státu Kerala do města Munnar zasazeného v kopcich s čajovýmy plantážemi. Za týden a něco zase ahoj. L+L